Vladimír Sís se narodil 7. července 1925 v Brně. Zde vystudoval základní školu a Uměleckoprůmyslovou školu v Praze (1942). A svoji kariéru započal ve zlínském trikovém ateliéru. Po skončení okupace založil v rodném Brně hudební divadélko Směr (1945 – 1946). V říjnu 1946 se stal zaměstnancem brněnského Studia populárně vědeckých a naučných filmů (zde se jako filmový režisér uplatnil v letech 1946 – 1951 při realizaci agitačních snímků DÝMKA MÍRU; O KOLEČKU, PERU A VAŘIČI; RADĚJI DŘÍVE; NOVÝ PRŮMYSL a folkloristických LIDÉ POD SNĚHEM či STVOŘENO Z HLÍNY).

Krátce (1951 – 1953) byl režisérem Československého armádního filmu (PEVNÝ BŘEH, MODRÝ SEN). S Josefem Vanišem ale na podzim 1953 odjel na rok a půl do Tibetu, domů přivezl přes 20 000 metrů barevného filmu a vznikl dokument CESTA VEDE DO TIBETU (1954), jenž měl kromě domácích ocenění i úspěch roku 1956 na Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách (Čestné uznání). Ze svých cest po Francii a Řecku vytěžil ještě dokumenty MINUTY V PAŘÍŽI (1958) a MALÁ POUŤ ŘECKEM (1958). V letech 1958 – 1989 zakotvil jako režisér ve Filmovém studiu Barrandov.

V českém hraném dlouhometrážním filmu se mohl Vladimír Sís poprvé uplatnit režií dramatického filmu podle skutečné události ŽIVOT PRO JANA KAŠPARA (1959). Nadále pokračoval (někdy úspěšně i neúspěšně) sportovní LEDOVÍ MUŽI (1960) a vesnickou U NÁS V MECHOVĚ (1960) komedií, koprodukčním československo – indonéským dramatem AKCE KALIMANTAN (1962), válečným PIKNIKEM (1967) odehrávající se podle divadelní hry Ladislava Smočka na tichomořském ostrově, hudební revue HUDBA KOLONÁD (1975) s Jiřím Hrzánem v titulní úloze eskamotéra Broda, úspěšným zfilmováním hry BALADA PRO BANDITU (1978) Zdeňka Pospíšila z brněnského Divadla na provázku, vzpomínkovým hudebním filmem na E. F. Buriana BLUES PRO EFB (1980), pantomimickou hříčkou POSLEDNÍ LEČ (1981) a semaforské výstupy komiků Jiřího Suchého a Jitky Molavcové zpodobnil do komedií JONÁŠ A MELICHAROVÁ (1986) a JONÁŠ II. ANEB JAK JE DŮLEŽITÉ MÍTI MELICHAROVOU (1988).

Mimo těchto počinů se podílel na dalších cestopisných dokumentech (12 MINUT POD ROVNÍKEM, MĚSTO NA VODĚ, LETECKÝ DEN, TROPICKÝ KOKTAJL), pantomimických experimentech (MALÉ HRY, KONCERT, STUDIE) a střihových snímcích s ukázkami ze starších českých filmů a doplněné dotáčkami, které měli připomenout některé vůdčí filmové osobnosti minulosti (90 MINUT PŘEKVAPENÍ; KRÁL KOMIKŮ; NÁVŠTĚVA; MUZEUM ZÁZRAKŮ; MUŽ, KTERÝ ROZDÁVAL SMÍCH; SÓLO PRO JAROSLAVA MARVANA, ZPÍVAJÍCÍ FILM, BARRANDOVSKÉ NOCTURNO ANEB JAK FILM ZPÍVAL A TANČIL, LJUBA HERMANOVÁ nebo PŘEDČASNÝ PORTRÉT).

Mj. psal ke svým (i jiným – BUBNY) snímkům náměty, scénáře a texty k písním. Jako Síse – textaře dodnes oblíbených filmových písní využíval režisér Jiří Sequens pro celovečerní filmy (PARTIE KRÁSNÉHO DRAGOUNA; PĚNIČKA A PARAPLÍČKO; SMRT ČERNÉHO KRÁLE; VRAŽDA V HOTELU EXCELSIOR; POKUS O VRAŽDU; TA CHVÍLE, TEN OKAMŽIK a DVA NA KONI, JEDEN NA OSLU) a seriály HŘÍŠNÍ LIDÉ MĚSTA PRAŽSKÉHO (1968) a 30 PŘÍPADŮ MAJORA ZEMANA (1974).

V Mášově příběhu RODEO (1972) o „dospívající“ mládeži si s chutí zahrál otce Egona (namluvil ho ale herec Oldřich Velen). Obdobné projekty jako pro českou kinematografii Vladimír Sís zrealizoval i pro naší televizi. Stvořil hudební filmy ANTONÍN DVOŘÁK: SYMFONIE Č. 9 E MOLL, OP. 95 Z NOVÉHO SVĚTA; ZRÁNÍ; OTEVÍRÁNÍ STUDÁNEK; RAPSÓDIE V MODRÉM, operu MADAME BUTTERFLY, grotesku TŘESK a oblíbené seriálové pásmo HUDEBNÍ ARCHIV PŘEDSTAVUJE (1973 a 1976).

Uplatil se i na poli publikačním jako autor knížek o Tibetu „Der Weg nach Lhasa“ (1956), „Tibet“ (1958), „Země zastaveného času“ (1959, s Josefem Vanišem), „Žáci hrušňového sadu“ (19??), „Testament pana Tena“ (1987) a taktéž čínské kuchařky „Počítání nudliček v jarní polévce“ (1991). Jeho ženou byla výtvarnice Alena Sísová (1925 – 2007) a dětmi spisovatel a malíř Petr Sís (*1949) a režisér David Sís (*1962) Vladimír Sís zemřel téměř zapomenut 7. září 2001 v Praze ve věku sedmdesáti šesti let.

Josef Vaniš se narodil 6. ledna 1927 ve Vysokém Chlumci. Roku 1945 absolvoval obor filmový laborant u profesora Rudolfa Skopce na pražské grafické škole. Podílel se na různých krátkých filmech a dokumentech jako asistent kamery, poté se stal samostatným kameramanem. Pracoval jako reportér pro studio Aktualita na Slovensku a Polsku. Později pro filmový Týdeník (ČIERNY POSLUCHÁČ, POMOZTE VÝCHODNÉMU SLOVENSKU, GIGANT, VÍTĚZNÝ POCHOD, PÍSEŇ MÍRU, LETECKÝ DEN, ZIMNÍ PŘÍPRAVA NEJLEPŠÍCH, MINUTY V PAŘÍŽI). Ve studiu Armádního filmu začal natáčet i hrané snímky (ZE SOBOTY NA NEDĚLI, SKLENĚNÁ OBLAKA).

V první půlce 50. let odjel s přítelem, režisérem Vladimírem Sísem na odvážnou expedici do Číny a Tibetu a na počátku 60. let s ním natáčel v i v exotické Indonésii. Z těchto cest vytěžili hned několik úspěšných filmů (CESTA VEDE DO TIBETU, DVANÁCT MINUT POD ROVNÍKEM, MĚSTO NA VODĚ, LETECKÝ DEN, TROPICKÝ KOKTAJL, AKCE KALIMANTAN). Josef byl i skvělý fotograf a jeho fotografie vydané v mnoha obrazových publikacích slavily celosvětový úspěch.

Od konce 50. let točil ve Filmovém Studiu Barrandov hrané filmy pro režiséry Vladimíra Síse (ŽIVOT PRO JANA KAŠPARA, U NÁS V MECHOVĚ, LEDOVÍ MUŽI, AKCE KALIMANTAN, ZPÍVAJÍCÍ FILM), Karla Kachyňu (ZÁVRAŤ, NADĚJE, VYSOKÁ ZEĎ) a pro Jiřího Hanibala (POVÍDKY O DĚTECH, ŠKOLA HŘÍŠNÍKŮ, DĚDEČEK, KYLIJÁN A JÁ, DŮM ZTRACENÝCH DUŠÍ, HVĚZDA, VELIKONOČNÍ DOVOLENÁ, KARLOVARŠTÍ PONÍCI, DVĚ VĚCI PRO ŽIVOT, ANNA, SESTRA JANY; DOBRÝ DEN, MĚSTO; LEŤ, PTÁKU, LEŤ!, LEVÉ KŘÍDLO, LÁSKA S VŮNÍ PRYSKYŘICE).

Od 60. let měl na starosti kameru u projektů a filmů Ladislava Helgeho (BÍLÁ OBLAKA), Jana Valáška (KDY BREČÍ MUŽI), Vojtěcha Jasného (DÝMKY), Zbyňka Brynycha (JÁ, SPRAVEDLNOST, slovenský DIALÓG 20 – 40 – 60, OÁZA), Miroslava Hubáčka (ZNÁMOST SESTRY ALENY), Jindřicha Poláka (NOC KLAVÍRISTY, OD ZÍTŘKA NEČARUJI, POPLACH V OBLACÍCH, SMRT STOPAŘEK, LUCIE, POSTRACH ULICE, …A ZASE TA LUCIE!, KAČENKA A STRAŠIDLA a KAČENKA A ZASE TA STRAŠIDLA), Jaroslava Balíka (JEDEN STŘÍBRNÝ), Josefa Macha a Štěpána Skalského (TICHÝ AMERIČAN V PRAZE), Julia Matuly (NEVĚSTA K ZULÍBÁNÍ), Oty Kovala (MODRÉ Z NEBE), Václava Vorlíčka (ZELENÁ VLNA, MLADÉ VÍNO) a Jiřího Svobody (PAPILIO, SVĚT NIC NEVÍ).

V 80. letech navázal velmi plodnou spolupráci s režisérem Dušanem Kleinem (RADIKÁLNÍ ŘEZ, JAK BÁSNÍCI PŘICHÁZEJÍ O ILUZE, JAK BÁSNÍKŮM CHUTNÁ ŽIVOT, KONEC BÁSNÍKŮ V ČECHÁCH, DOBŘÍ HOLUBI SE VRACEJÍ, VÁŽENÍ PŘÁTELÉ, ANO a ANDĚLSKÉ OČI).

Josef Vaniš se postupem času zařadil mezi nejvýznamnější české kameramany druhé poloviny 20. století. Pracoval i jako televizní kameraman (inscenace a filmy AMERIKA, NEJLEPŠÍ KŠEFT MÉHO ŽIVOTA, HOREČKA atd., část seriálu PAN TAU nebo LUCIE, POSTRACH ULICE).

Získal čínskou Medaili „Za práci" (1956), Medaili ÚV ČSTV „Za zásluhy o Československou spartakiádu 1975" (1975) za dětský film ANNA, SESTRA JANY (1975), Cenu ČSDU (1977), titul Zasloužilý umělec (1986), Pamětní list (1988) na XV. festivalu zdravotnických filmů v Podbořanech za film JAK BÁSNÍKŮM CHUTNÁ ŽIVOT (1987) a Cenu AČK za celoživotní dílo (1999). Jeho synovcem je kameraman Jan Vaniš (*1950). Josef Vaniš zemřel 12. února 2009 v Praze ve věku dvaaosmdesáti let.

Narodil se 17. 6. 1909 do velké rodiny jako třinácté dítě na Mojmírově náměstí č. 13 v Králově Poli nedaleko Brna. Otec byl bývalý voják a poté dělník z královopolské cihelny v Brně. Měl o 25 let mladší manželku Marii, a ta měla na stejné adrese skromný malý koloniál a později na nádraží kiosek s novinami a cukrovinkami.

Již jako malý chlapec se svými sourozenci hrával loutkové divadlo. Ve věku osmi let se stal členem brněnského souboru Bratrství. Otec zemřel, když bylo Karlovi 14 let a maminka musela zaopatřit celou rodinu. Karel vyrůstal v chudém, ale harmonickém prostředí se starostlivou péčí, vychodil obecnou i měšťanskou školu. V letech 1924 –28 se přihlásil na studie Státního českého ústavu učitelského v Brně. Maminka si nepřála, aby si Karel zvolil tehdy pochybnou existenci hereckého povolání do života. Krátký čas působil na vesnických školách v okolí Brna v období 1928–1930 jako učitel, než nastoupil v letech 1930 – 32 na vojenskou prezenční službu, a přitom stačil ještě studovat herectví na konzervatoři v Brně. V roce 1932 přijal svou první profesionální smlouvu o angažmá v činohře Zemského divadla v Brně, kde působil celých osm let a vytvořil zde mnoho rolí.

V roce 1940 teprve jednatřicetiletému Högerovi přišla nabídka z Národního divadla v Praze, kterou přijal velmi rád. Současně se také začala i jeho dráha filmového herce. Brzo se stal oblíbeným typem představitelů romantických a milovnických postav. Svojí první filmovou větší roli dostal v roce 1940 vedle Lídy Baarové ve filmu ZA TICHÝCH NOCÍ (1941). Následovali další filmy, TURBINA (1941), MODRÝ ZÁVOJ (1941), ČTRNÁCTÝ U STOLU (1943), KRAKATIT (1948) a jiné. Po boku mu stáli tehdejší slavné herečky Vlasta Fabiánová, Vlasta Matulová. Brzo si získal u diváků divadla a filmu velkou řadu příznivců. Höger především uměl dobře zahrát psychologicky složité a charakterní postavy. Jeho předností byl inteligentní a kultivovaný projev a jeho herecké kvality spočívaly právě v osobitém slovním projevu, který dokázal zaujmout diváky bez podbízivých a laciných gest. Namátkou divadelní hry, kde účinkoval, JAN HUS, titulní role; STRAKONICKÝ DUDÁK, Šavlička; titulní role; Rostand: CYRANO Z BERGERACU a jiné.

Po válce roku 1945 se stal jedním z našich nejobsazovanějších herců české kinematografie. Po roce 1948 se Högerův herecký život na chvilku zvolnil, nastupující komunistický režim akčního výboru kultury vydal zákaz hraní ve filmu na určitou dobu. Příčina byla v konkurenčním prostředí hereckých kolegů, kteří mu záviděli úspěchy a tajně na něj donášeli. Teprve s příchodem režiséra Otomara Krejči se jeho situace opět zlepšila. Začal znovu natáčet filmy, MIKOLÁŠ ALEŠ (1951), JAN HUS (1954), JAN ŽIŽKA (1955), Z MÉHO ŽIVOTA (1955) a další. První jeho ženou se stala Zdenka Procházková, také herečka, bohužel vztah se po čase rozpadl. Druhé manželství se vydařilo. Eva Högerová zůstala jeho partnerkou až do konce života. V roce 1964 byl jmenován národním umělcem, o deset let později čestným členem Státního divadla v Brně. Po léta působil na uměleckých školách jako pedagog na Státní konzervatoři, DAMU, FAMU, kde byl od roku 1966 profesorem. Měl i hudební nadání. Hrál dobře na klavír a ovládal i housle a saxofon. Jeho koníčkem byla četba historických románů. Také nejraději hrával úlohy komediální, snad proto, že měl příjemný pocit rozdávat dobrou náladu.

Zahrál si také s Danou Medřickou v nezapomenutelném TV filmu ROMEO A JULIE NA KONCI LISTOPADU (1971), účinkoval také v úspěšném TV seriálu, BYL JEDNOU JEDEN DŮM (1974), TV filmu LÍSTEK DO PAMÁTNÍKU (1976). Dovedl se uplatnit i jako vypravěč s velice příjemným hlasem v televizních pohádkách o RUMCAJSOVI a jiné. Přišla doba normalizace. Höger byl propuštěn z FAMU a nový ředitel Národního divadla se mu snažil nedovolit hrát jak ve filmu, tak v televizi. Na sklonku života rád vzpomínal na roli Arnošta z Pardubic ve filmu NOC NA KARLŠTEJNĚ (1973) pod režijním vedením Zdeňka Podskalského, kde se setkal s plejádou tehdejších hvězd české kinematografie s Janou Brejchovou, Vlastimilem Brodským, Jaroslavem Hanzlíkem, Danielou Kolářovou, Milošem Kopeckým a hvězdou největší Jaroslavem Marvanem. Na jaře roku 1977 rozehrál postavu primáře Sovy v TV seriálu NEMOCNICE NA KRAJI MĚSTA (1977), bohužel už to dotočit nestihl.

Často vzpomínal na krásné dětství a rodný kraj - tedy na Brno-Královo Pole s velkou láskou. Jeho největší životní omyl byl zorganizovaný podpis Anticharty v roce 1977. Přiměli ho, aby se proti své vůli podepsal pod něco, s čím vnitřně nesouhlasil. Nikdy si to neodpustil, cítil se tím podveden a zlomen. Na protest proti vyhazovu herečky a kamarádky Vlasty Fabianové z politických důvodů podal 2. 5. 1977 v milovaném divadle výpověď. O den později je hospitalizován a následujícího dne umírá. 4. 5.1977. Kromě slávy poznal mnoho závisti, podrazů a boj o výsluní slávy na prknech, které znamenají svět.